Tafonomie

„Tafonomii“ definoval v roce 1940 ruský paleontolog I. A. Efremov jako přechod pozůstatků živého organismu z biosféry do litosféry. Z dnešního pohledu se jedná o subdisciplínu paleontologie, která se zabývá jak samotným procesem, při němž se organismus stává součástí fosilního záznamu, tak i tím, jak tento proces informace ve fosilním záznamu ovlivňuje, dále pak zákonitostmi uložení a pohřbu. Cílem tafonomické analýzy je rekonstrukce potravních strategií hominidů a paleoekologických podmínek (Lyman 1994).

Stěžejními tématy tafonomie v kontextu zooarcheologie je především bourání a fragmentarizace kostí (antropogenní x neantropogenní).

Skelet soba , foto Audun Bakke Andersen (zdroj https://www.flickriver.com/photos/ tags/kr%C3%B8dsherad/interesting/ staženo 10.3.2013)

Bourání

Z tafonomického hlediska je bourání jedním z nejvýznamnějších biostratinomických procesů v kontextu antropogenního původu osteologického materiálu. V definici pojmu „bourání“ – „butchering“ panují mezi badateli jisté neshody. L. Lyman definuje bourání jako: „redukci a modifikaci zvířecího kadáveru člověkem v konzumovatelné části“ (Lyman 1987, 252). Termín „konzumovatelné části“ přitom neomezuje pouze na konzumaci produktů ve smyslu potravním. V rámci své definice také zdůrazňuje člověka jako činitele bourání, neboť rozlišuje proces bourání od tzv. „zpracování fauny“, které je definováno jako: „redukce a modifikace zvířecího kadáveru v konzumovatelné části“ (Lyman 1987, 252-253). Kromě člověka existuje celá řada tafonomických činitelů, kteří mohou zvířecí kadáver redukovat a modifikovat na konzumovatelné části (např. šelmy, bakterie či hmyz).

Bourání sestává z řady úkonů, které začínají usmrcením zvířete a končí úplnou konzumací, případně odhozením dále nepoužitelných zbytků (Binford 1978, 48). Za součást bourání není považován transport, který probíhá mezi jednotlivými fázemi bourání, vaření, ani samotná konzumace (Lyman 1994, 295). 

V rámci tafonomické analýzy bourání je věnována pozornost jak samotnému procesu (např. vykrvení, disartikulace, vykostění, extrakce morku a kostního tuku, stažení z kůže, vytažení šlach atd.), tak i cílům exploatace (např. kůže, srst, šlachy, vazy, kosti, paroží, morek, tuk, krev, zuby, vnitřnosti, případně jejich obsah, maso, mozek, kopyta atd.). Cíle a způsob, jakým jsou tyto zdroje exploatovány, ovlivňuje celá řada faktorů. Mezi přírodní faktory patří např. druh zvířete (velikost, pohlaví, věk a zdravotní stav zvířete), způsob získání kořisti (lov, respektive množství ulovených zvířat, množství lidí účastnících se zpracování, typ místa zabití – jeho lokalizace, přístupnost, přírodní podmínky atd. X kořistění, respektive stav rozkladu, anatomická zachovalost atd.), prostorové vztahy místa zabití, zpracování a sídelní oblasti, denní doba (teplota, zbývající délka denního světla, počasí), roční období (počasí, srážky) a aktuální energetické potřeby lidí (okamžitá spotřeba, zásoby).  K faktorům kulturním patří např. technologie, chuťové preference, příprava a konzumace (např. velikost varných nádob, způsoby uchovávání atd.) a etnicita lidí (rituál, selektivní lov atd.) (Lyman 1994, 295).

Jednotlivé úkony prováděné v rámci procesu bourání zanechávají na tvrdých tkáních kadáveru více či méně charakteristické stopy. Tyto stopy jsou primárně analyzovány z hlediska morfologického, s cílem potvrdit či vyvrátit jejich antropogenní původ. Detailnější traseologické studie se pak snaží o determinaci suroviny nástroje, kterým byly stopy vytvořeny (kámen x kov), případně o rekonstrukci morfologie nástroje, respektive stanovení typu. Na základě lokalizace a orientace stop je možno určit, během kterého procesu bourání vznikly a potažmo tak determinovat exploatované zdroje.

12

Obr. 1. 1 – lokalizace řezů na proximálních a mediálních prstních článcích z jeskyně Balcarky, a) dorzální plocha, b) osová plocha, c) chodidlová plocha, d) mediální/laterální plocha (kresba podle Komárek, Štěrba, Fejfar 2001, obr. 4.55, 4.56); 2 – řez na dorzální ploše proximálního prstního článku; 3 – řezy na osové a dorzomediální/laterální ploše proximálního prstního článku; 4 – řezy na osové ploše proximálního prstního článku pánevní končetiny; 5 – řezy na dorzální ploše mediálního prstního článku; 6 – řezy na osové ploše mediálního prstního článku; 7 – řezy na dorzální ploše mediálního prstního článku; 8 – řez na mediální/laterální ploše mediálního prstního článku; 9 – řezy na mediální/laterální ploše mediálního prstního článku (foto M. Rašková Zelinková).

Obr. 2. 1 – řezy na laterální ploše fragmentu levé poloviny sobí mandibuly; 2 – řezy na laterální ploše fragmentu pravé poloviny sobí mandibuly; 3.1. řezy na laterální ploše fragmentu levé poloviny sobí mandibuly; 3.2. řezy na mediální ploše fragmentu levé poloviny mandibuly (foto M. Rašková Zelinková); 4 – lokalizace řezů na laterální ploše spodní čelisti z jeskyně Balcarky (kresba podle Gilbert 1990, 264).

Fragmentarizace

Při studiu osteologického materiálu hraje naprosto zásadní roli analýza fragmentarizovaných kostí, respektive určení původce fragmentarizace, tedy jak a proč byly kosti tříštěny. Jedním ze stěžejních témat tafonomie vůbec je stanovení kritérií k rozlišení přirozených tafonomických projevů (biologických a geologických) od modifikací antropogenních. Je třeba si uvědomit, že osteologické kolekce jsou celky, které se skládají z individuálních elementů, z nichž každý má vlastní dějiny (Johnson 1985, 180).

Člověk, stejně jako šelma, modifikuje kost mnoha způsoby, nicméně na rozdíl od šelem, které sledují jen jeden cíl, a to potravní, může člověk kost tříštit z několika důvodů. Hlavní rozdíly mezi tříštěním kostí šelmami a člověkem lze spatřovat v aplikaci síly, reakci kosti na aplikovanou sílu a povrchovém poškození kosti (Johnson 1985, 191). Na rozdíl od jakýchkoli jiných tafonomických činitelů tříští člověk kost dynamickým zatížením, tedy úderem vedeným velkou rychlostí (Morlan 1980). Tato technika je kombinací tlakového, tahového i smykového poškození, následkem čehož vzniká na čerstvé dlouhé kosti spirálovitá zlomenina (Johnson 1985, 191).

Obr.  1 – 2 tříštěná sobí metapodia, 3 – sobí metakarpy tříštěné pravděpodobně na podložce, 4 – 7 sobí metakarpy, které byly při tříštění pravděpodobně drženy v ruce, 5 – 8 tříštěný sobí metatarsus (foto M. Rašková Zelinková).

Za primární ukazatele lidské intervence lze považovat přítomnost bodu zatížení/impaktu („loading/impact point“), absenci projevů ohryzu a průměr bodu zatížení, který by měl být větší, než by mohly způsobit šelmy svými zuby. Přítomnost stop ohryzu na kosti, která vykazuje frakturu vzniklou na čerstvé kosti, ovšem nemusí automaticky předem vylučovat člověka jako činitele modifikace, ale může indikovat složitější tafonomické dějiny daného elementu (Johnson 1985, 193). Proto je nezbytné hledat další diagnostické znaky.

Literatura:

Binford, L. R. (1978): Nunamiut Ethnoarchaeology, Working in archaeology. New York. Academic Press.

Johnson, E. (1985): Current developments in bone technology. In: M. B. Schiffer (ed.), Advances  in archaeological method and theory vol. 8, New York. Academic Press, 157-235.

Lyman, R. L. (1987): Archaeofaunas and butchery studies: taphonomic perspective. In: M. B. Schiffer (ed.), Advances in Archaeological Method and Theory vol. 10. San Diego: Academic Press, 249-337.

Lyman, R. L. (1991): Taphonomic Problems with Archaeological Analyses of Animal Carcass Utilization and Transport. In: J. R. Purdue, W. E. Klippel, B. W. Styles (eds.), Beamers, Bobwhites, and Blue-Points: Tributes to the Career of Paul W. Parmalee, Illinois State Museum Scientific Papers 23. Springfield, 125–138.

Lyman, R. L. (1994): Vertebrate Taphonomy. Cambridge Press.

Morlan, R. (1980): Taphonomy and archaeology in the Upper Pleistocene of the Yukon Territory: A glimplse of the peopling in the New World. National Museum of Man Mercury Series, Archaeological Survey of Canada Paper 94, 1-380.