Industrie z tvrdých živočišných materiálů

V našich zeměpisných šířkách byly po dlouhou dobu nástroje z kostí, paroží a zuboviny označovány souhrnným pojmem „kostěná a parohová industrie“. I přesto, že je tento termín a jeho cizojazyčné modifikace (např. bone and antler industry, industrie osseouse – angl., Knochen- und Geweih artefakten – něm. apod.) v archeologické nomenklatuře hluboce zakořeněn, již několik let jsou celosvětově upřednostňovány formulace vycházející z nové terminologie francouzské. K pozvolnému globálnímu rozšiřování terminologické unifikace dochází zejména díky působení jedné z pracovních skupin Mezinárodní rady pro archeozoologii (International Counsil for Archaeozoology neboli ICAZ), která byla založena v roce 1997 kolem I. Riddlera, tzv. Worked Bone Research Group (WBRG).

Termín „industrie en matières dures d´origine animale“ nahradil dříve používané souhrnné označení „matière osseuse“ či „industrie de l´os“ a jim podobné. K formulaci nového pojmu, využívaného zejména pro období pravěku, vedla skutečnost, že původní termín plně nevystihuje všechny používané materiály. Termín „industrie en matières dures d´origine animale“ odpovídá kromě pozůstatků obratlovců - kostem, zubům (včetně slonoviny) a paroží jelenovitých, také skořápkám ptačích vajec, ulitám a dalším krunýřům bezobratlých, zejména perleti (Poplin 2004). Mimo to je sem řazena také rohovina, která se ovšem většinou nezachovává.

Francouzský termín byl po konzultaci s  předními odborníky na dané téma v češtině formulován jako „industrie z tvrdých živočišných materiálů“ (Zelinková, Lázničková-Galetová 2007).

Industrie z tvrdých živočišných materiálů je sledována po stránce typologické, technologicko-ekonomické a funkční (viz sekce Traseologie ITŽM).

Analýza typologicko-funkční

Vytvoření přehledné typologie předmětů tak variabilních, jako jsou nástroje z kostí, paroží a zuboviny je velmi složitý a zdlouhavý proces, kterého se již v 60. letech 20. století ujala H. Camps-Fabrer (1966). Od let 80. začaly pod jejím vedením v edici Fiches typologiques de l´industrie osseuse préhistorique vycházet sešity zaměřené na jednotlivé typy nástrojů. Primárně byly definovány hlavní kategorie, které byly detailně členěny do jednotlivých subtypů, bohužel mnohdy poněkud vytržených z kontextu. Pojmenování artefaktů bylo sice částečně založeno na použité surovině a morfologii artefaktu, nicméně hlavní podíl v terminologii měla zavádějící funkčně zabarvená označení (např. lissoir, poinçon atd.). Stejný problém můžeme pozorovat i ve stávající české nomenklatuře artefaktů z tvrdých živočišných materiálů (analogicky s francouzskými označeními – hladidlo, šídlo atd.).

 V současné době jsou mezi odborníky na industrii z tvrdých živočišných materiálů upřednostňovány velmi obecné neutrální názvy vycházející z morfologie předmětů, které dávají prostor kontextu artefaktu, tedy stránce technologické, morfologické i funkční. Pouze syntéza těchto hledisek a tedy zasazení artefaktu do širšího chronologicko-kulturního rámce, může přinést ucelenější pohled na danou problematiku. Neutrální označení navíc sdružují množství artefaktů, které by podle klasické nomenklatury byly děleny do několika typů. Typologie industrie z tvrdých živočišných materiálů a její pojetí vůbec, doznalo v uplynulém desetiletí jistých změn a do dnešních dnů se neustále vyvíjí.

12

Obr. 1 - 1. Kostěné „šídlo“ 1.1. apex 10x, 1.2. detail škrábání 25x; 2. Kostěné „šídlo“ 1.2. apex 10x, 2.2. detail broušení 25x; 3. Dist. fragment „šídla“ 3.1. apex 10x, 3.2. detail broušení 25x (foto M. Rašková Zelinková).

Obr. 2 - 1. Mediální fragment hrotu 1.1. dist. klínovitá fraktura 10x, 1.2. detail povrchových drážek 10x, 1.3. prox. klínovitá fraktura 10x; 2. Prostředník (recyklovaný hrot?), 2.1. deformace prox. části 7,5x, 2.2. rýhy na dist. části 7,5x, 2.3. dist. hrana – horní strana 7,5x, 2.4. dist. hrana – spodní strana 7,5x, 2.5. profil dist. části 7,5x, 2.6. drážkování na laterální straně 7,5x (foto M. Rašková Zelinková).

Analýza technologicko-ekonomická

Technologie výroby artefaktu v sobě skrývá řadu informací, a to jak ekonomického, tak i chronologicko-kulturního charakteru. Například hledisko ekonomické lze sledovat již od okamžiku výběru suroviny, přes fázi debitáže až po řetězec spotřební. Hrála při selekci surovin hlavní roli aktuální dostupnost zdrojů nebo byl kladen důraz na morfometrické charakteristiky či mechanické vlastnosti surovin? Jak se tato skutečnost projevila v dalších fázích výroby? Měl snad pravěký řemeslník v hlavě plán výroby již v okamžiku selekce materiálu? V rámci debitáže odráží ekonomický přístup k materiálu zejména množství a charakteru vzniklého odpadu, v řetězci spotřebním pak stupeň opotřebení a případné reparace a recyklace nástrojů.

Ekonomické hledisko může být samo o sobě rovněž kulturním ukazatelem. Jiný přístup k určité surovině lze očekávat tam, kde je jí dostatek a jiný v oblastech, kde je daná surovina vzácnou komoditou. Účel využití takovéto suroviny v sobě mnohdy skrývá také sociální rozměr. Jen těžko si lze představit, že by vzácná surovina sloužila k výrobě předmětu běžné denní potřeby. Naopak, lze předpokládat, že vzácné suroviny byly použity k vytvoření vzácných artefaktů, spíše neutilitárního-uměleckého charakteru. 

Dalším aspektem, který lze na základě technologie výroby rovněž velmi efektivně studovat, je kulturně-chronologický vývoj. Záměrné propojení několika technik a vytvoření složitých výrobních procesů nenastalo ze dne na den, ale je odrazem dlouhodobého vývoje a hlavně stovek a stovek hodin práce pravěkých řemeslníků...

Takto bychom mohli pokračovat dále a uvést další desítky příkladů praktického využití technologické analýzy při vyhodnocování materiálu. Každá kolekce je však jiná a má své charakteristiky, na kterých je třeba stavět konkrétní interpretační rámce, ať už ekonomického, socio-kulturního či chronologického charakteru.

1 2

Obr. 1 - 1. Polotovar jehly 1.1. stopy po vyklouznutí rydla z drážky (ukazují směr drážkování) 20x, 1.2. stopy klínování 20x; 2. Polotovar jehly 2.1. detail příčného řezu 20x, 2.2. stopy drážkování a broušení na laterální straně 20x; 3. odpad? po výrobě jehel 3.1. stopy podélného drážkování a následně příčného řezání 10x, 3.2. detail řezu 20x; 4. odpad po výrobě jehel 4.1. stopy podélného drážkování, na konci drážky typické stopy ukazující na směr drážkování 10x, 4.2. detail příčného řezu 10x, 4.3. detail drážek a řezů 10x, 4.4. stopy škrábání a příčné zářezy 10x. (foto M. Rašková Zelinková).

Obr. 2 - 1. Parohová matrice 1.1 detail drážky, 1.2. stopy vkládání klínu (foto M. Rašková Zelinková); 2. Orientace sobího paroží. A. dospělý samec. B. dospělá samice. C. mladý samec (podle Geist 1998, fig. 12.); 3. Morfologie paroží (podle Averbouh 2000).

Příkladem komplexní analýzy ITŽM je zpracování kolekce z jeskyně Balcarky

RAŠKOVÁ ZELINKOVÁ, M. (2010): Industrie z tvrdých živočišných materiálů z jeskyně Balcarky. In: Z. Nerudová (ed.), Jeskyně Balcarka v Moravském krasu. 2010. Brno: Moravské zemské muzeum, 2010. Anthropos (Studies in Anthropology, Palaeoethnology, Palaeontology and Quaternary Geology), vol. 31. s. 107-130, 23 s. Raskova_KPI1.pdf (1,8 MB)