Vítejte na stránkách věnovaných antropologické zooarcheologii
Náplní zooarcheologie (z řečtiny: zóon, „tvor; živočich“ a arché, „počátek, původ, starobylost“, lógos, „věda, nauka“) je studium zvířecích pozůstatků z archeologických lokalit. Zooarcheologie si klade za cíl lépe porozumět vztahu mezi člověkem a jeho okolím, zvláště pak mezi člověkem a zvířaty (Reitz, Wing 1999, 1). Jedná se o mezní obor, který zahrnuje jak bádání na poli antropologie, archeologie a etnologie, tak i biologie, ekologie, paleopatologie, etologie a zoologie. Multidisciplinární charakter tohoto oboru se odrazil také v pokusech o jeho pojmenování. Termín „zooarcheologie“ použil poprvé John Lubbock (Avebury 1865, 169), který označil Japeta Steenstrupa a Ludwiga Rütimeyera, badatele zabývající se zvířecí pozůstatky z archeologických lokalit, jako tzv. „zoologico – archaeologist“ (Reitz, Wing 1999, 2). Moderní derivace tohoto pojmu – zooarcheologie, je používána především v Americe a odráží spíše antropologický pohled na studium zvířecích pozůstatků s cílem získat informace o lidském chování (Reitz, Wing 1999, 2-3).
Evropští a afričtí badatelé dávají přednost termínu „archeozoologie“ a při svém studiu kladou důraz spíše na biologickou přirozenost zvířecích pozůstatků. V úzkém slova smyslu tedy archeozoologie znamená spíše paleontologii. Podle Petera T. Bobrowského (1982) však archeozoologie zahrnuje jak stránku zoologickou, tak i archeologickou, může být ovšem také interpretována jako obor zabývající se pravěkými zvířecími pozůstatky bez jakéhokoliv vztahu k člověku. Obecně je však možno říci, že archeozoologické studie jsou zaměřeny spíše biologicky než antropologicky (Reitz, Wing 1999, 3).
Příležitostně se můžeme také setkat s pojmy etnozoologie či osteoarcheologie. Etnozoologie se zabývá vztahem člověka a zvířete, spíše však z pohledu přímého účastníka než pozorovatele. Zatímco dnes se etnozoologie zaměřuje na etnografické studie vzájemné interakce současných lidí a zvířat, dříve zahrnovala také studium archeologického materiálu (Reitz, Wing 1999, 3). Osteoarcheologii definuje Hans-Peter Uerpmann jako obor zabývající se studiem zvířecích kostí z archeologických lokalit, s cílem osvětlit jejich kulturní a ekonomické pozadí (Uerpmann 1973, 322). Přestože ze samotného názvu vyplývá zaměření oboru na kosti obratlovců, bezobratlí nejsou ze studia vyloučeni (Reitz, Wing 1999, 3).
Termíny archeozoologie, etnozoologie, osteoarcheologie či zooarcheologie tedy ve své podstatě odráží pouze to, na co je při studiu materiálu kladen největší důraz. Předmětem zájmu jsou vždy zvířecí pozůstatky, otázkou je pouze to, které stránce studia dá ten či onen badatel přednost, případně na kterém konci zeměkoule badatel působí.
Současné zooarcheologické studie se ubírají třemi hlavními směry. Takzvaná antropologická zoorcheologie, jak již sám název napovídá, studuje zvířata v kontextu člověka, v popředí zájmu tedy stojí jeho potravní i nepotravní strategie. Předmětem studia antropologické zooarcheologie se tak mohou stát lovecké strategie či různé způsoby chovu, stejně jako exploatace zvířat, a to jak ve smyslu potravním, tak i nepotravním (např. zpracování kůže či tvrdých živočišných materiálů) (Reitz, Wing 1999, 28).
Obecně biologický směr zooarcheologie se zaměřuje například na otázky paleoenvironmentální, sezonalitu a historickou ekologii, nicméně zahrnuje také problematiku domestikace zvířat a dějiny historicky významných plemen. Směr biologický v úzkém slova smyslu pak přináší informace o věku zvířat v době smrti, demografii lovených kusů či tafonomických dějinách a tak dále (Reitz, Wing 1999, 28). Při analýzách využívá různých kvantifikačních metod (NISP, MNI, MNI).
Třetí směr zooarcheologie je metodologický výzkum, který reflektuje důsledků abiotických, biotických a exkavačních procesů (Reitz, Wing 1999, 28).
Literatura:
Reitz, E.J., Wing, E.S. (1999): Zooarchaeology. Cambridge: Cambridge University Press.
